#zaHradbou

Jak jsme slíbili, i do třetice se vracíme k místu posledního odpočinku Půty Švihovského. Chybí nám totiž zásadní část, a tou je jeho epitaf. Pokud jste četli předchozí díl, zřejmě vás to trochu mate. Pravda je ale taková, že krom malovaného epitafu byl v blízkosti Půtovy hrobky i epitaf literární. Originál se nám bohužel nedochoval, ale máme k dispozici jeho přepis od Bartoloměje Paprockého z roku 1602, tedy skoro sto let po Půtově úmrtí. Tento epitaf složil básník a prozaik Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Jeho autorství není náhoda, Bohuslav byl dvořanem na dvoře krále Vladislava II. Jagellonského, zatímco Půta zastával funkci nejvyššího sudího. S Půtou jej jistě pojilo mnohaleté přátelství, Buhuslav mu dokonce věnoval některé své verše. Zároveň víme, že jeho bratr s Půtou studoval na univerzitě v Lipsku, druhý se s ním dokonce účastnil diplomatické mise do Říma. Pojďme se tedy na složení epitafu podívat. Zde je Paprockého přepis v latině: A zde je překl...

Od Půtovy náhrobní desky jsme, pravda, trochu odskočili, ale nikterak daleko! Místo jeho posledního odpočinku navštívíme i dnes. Výřez obrazu s klečícím rytířem totiž patří pravděpodobně právě Půtovi a jedná se o jeho epitaf . V prostorách našeho hradu vám tento obraz nemohl uniknout…   Obrazové epitafy byly ve středověku velmi oblíbené, neboť se do nich dala zakomponovat celá řada symbolů. Umisťovány byly v blízkosti hrobky zesnulého a odkazovaly na jeho osobnost, nebo, jak je tomu zřejmě v tomto případě, i na okolnosti jeho smrti. Vprostřed obrazu je Bolestný Kristus, kterého v půlkruhu obklopují svatí. Jeden z nich pokládá ruku na rameno klečícímu rytíři, který nás dnes zajímá nejvíce . Upíná se ke Kristu v prosebném gestu a s nadějí ve tváři… Je to Půta, není to Půta...? Tato desková malba, dříve označovaná jako Votivní deska Švihovských , prý vyobrazovala neznámého člena rodu Švihovských, jak poukazuje erb ve spodní části obrazu. ...

Jak jste jistě poznali, první díl # zaHradbou nás zavedl přímo k  Půtovi Švihovskému z Rýzmberka. Právě Půta, významný velmož a diplomat své doby, vtiskl švihovskému hradu jeho pozdně gotickou podobu. K jeho životu se ještě vrátíme, první díl ale věnujeme zvláštním okolnostem – dnům, kdy Půta zemřel. Ano, čtete správně – skutečně se jedná o dny, a to hned čtyři! Jak je to možné? Půta přece mohl zemřít jenom jednou, nebo snad ne…? Abychom tuto záhadu dokázali osvětlit, musíme Půtu navštívit, a to u jeho náhrobní desky, jejíž věrná kopie visí ve vstupní síni našeho hradu. Co možná nevíte – deska byla původně součástí pohřební schránky (tumby), do níž byly Půtovy ostatky uloženy. Nevíme, co se stalo se schránkou, ale desku možná zachránila právě Půtova podobizna, na tu dobu velmi realistická a majestátní… Podíváme-li se na desku ještě detailněji, zjistíme, že po jejích stranách je vyveden latinský nápis v gotické minuskuli. Ten měl symbolickou, ale i prakti...