Co skrývá i odhaluje epitaf Půty Švihovského?

Od Půtovy náhrobní desky jsme, pravda, trochu odskočili, ale nikterak daleko! Místo jeho posledního odpočinku navštívíme i dnes. Výřez obrazu s klečícím rytířem totiž patří pravděpodobně právě Půtovi a jedná se o jeho epitaf. V prostorách našeho hradu vám tento obraz nemohl uniknout…

 

Obrazové epitafy byly ve středověku velmi oblíbené, neboť se do nich dala zakomponovat celá řada symbolů. Umisťovány byly v blízkosti hrobky zesnulého a odkazovaly na jeho osobnost, nebo, jak je tomu zřejmě v tomto případě, i na okolnosti jeho smrti. Vprostřed obrazu je Bolestný Kristus, kterého v půlkruhu obklopují svatí. Jeden z nich pokládá ruku na rameno klečícímu rytíři, který nás dnes zajímá nejvíce. Upíná se ke Kristu v prosebném gestu a s nadějí ve tváři…

Je to Půta, není to Půta...?

Tato desková malba, dříve označovaná jako Votivní deska Švihovských, prý vyobrazovala neznámého člena rodu Švihovských, jak poukazuje erb ve spodní části obrazu.  Jiní rytíře ztotožňovali nikoli s Půtou, kterému bylo v době smrti více než padesát let, ale s jeho synem Jindřichem, zejména kvůli mladým rysům v obličeji a také přítomností sv. Rafaela, ochránce mladistvých. Dnes se odborníci shodují na tom, že postava zcela vpravo je spíše sv. Michael, vykonavatel Boží spravedlnosti, jemuž byl kostel s Půtovou hrobkou zasvěcen, a postava rytíře patří právě Půtovi, zakladateli tohoto svatostánku. Mocnář mohl být vyobrazen v „plné síle“, což mohlo symbolizovat jeho nesmrtelnost. Rovněž nebylo neobvyklé, že byli zesnulí vyobrazováni ve věku třiatřiceti let, v roce Kristovy smrti.

Avšak to nejpodstatnější – tehdejší badatelé neměli k dispozici modernější metody. Infračervené snímkování z roku 2007 odhalilo, že tvář mocnáře je na původním nákresu výrazně starší. Je tedy možné, že původní kresba zachycuje Půtovu skutečnou podobu v době jeho skonu, ale nakonec byla tvář omlazena tak, jak si přáli jeho potomci, aby byl jejich otec uchován v paměti? Navíc právě synové Půty se zaručili, že po jeho smrti výstavbu kláštera s rodovou hrobkou dokončí, a mohli tam tak zakomponovat i osobnější vzkazy, zejména jeho možnou násilnou smrt… 

 

Nalevo detail Půtovy tváře ve srovnání s odhalenou podkresbou jeho reálnější podoby...

 

Symbolika Krista Trpitele se vykládá jako vcítění se do jeho utrpení nebo může být v tomto tématu spojována s jinou osobou. Katolické epitafy jsou vyobrazovány jako přímluva svatých za spásu duše zemřelého. Jsou zde ale také netypické a osobnější detaily. Stojící postavy mají například velmi citový výraz a hledí na Krista. Ten je jediným, kdo se dívá přímo na nás a má vyčítavý pohled. Sv. panna Marie jej drží velmi osobně za bok i loket, což se dá vykládat jako gesto přímluvy. Sv. Bartoloměj dokonce pokládá ruku na Půtovo rameno. Samotná jeho přítomnost na obraze je velmi netypická a víme, že zemřel násilnou smrtí, byl zaživa stažen z kůže. Je také možné si povšimnout, že v druhé ruce drží zakrvavený nůž… To nás může nabádat k tomu, že Půtova smrt mohla být krutá a zarmucovala (nejen) jeho blízké. Podstatným detailem může být také trnová koruna, kterou má na hlavě Bolestný Kristus. Ta je spojována s mučednickou smrtí. Při návštěvě kostela Nejsvětější trojice u hradu Rabí můžete zjistit, že právě Půtův erb je, jako jediný, rámován právě trnovou korunou.

Je ale jen na vás, jak si symboliku na obraze budete vykládat vy…

Na závěr malé odlehčení – vyobrazené břevno pod klečícím rytířem mělo zřejmě čistě praktickou funkci. Zkuste si představit, že byste v takovémto brnění, které zakrývá i chodidla, chtěli pokleknout. Nejen, že byste potřebovali asistenci, ale je možné, že bez nějakého klekátka by se vám to nepodařilo vůbec. Zajímavostí také je, že Půta není jediným rytířem, který klečí na dřevěném trámu, a od Švihova není vůbec daleko. Ale o tom až jindy…

Koleno Půty Švihovského (detail z epitafu)

Jak jsme zmínili v minulém díle, Půtovu hrobku byste již v klášterním kostele nenašli, stejně jako tento epitaf. Ale jeho originál můžete navštívit v Národním muzeu, kterému byl horažďovickým děkanstvím v 19. století darován. Pro tentokrát se s výpravou za hradbou loučíme, ale můžeme vám slíbit, že i k epitafu se ještě vrátíme. Již teď vám také můžeme prozradit, že i do třetice navštívíme Půtu Švihovského u jeho posmrtného lože a posvítíme si na další zajímavost.

Těšíme se na vaši další návštěvu za hradbou!